Pandemická kultura v USA

Je tomu sedmý měsíc, co se kolo kulturního života v San Franciscu zcela zastavilo. Se San Francisco Symphony jsme měli naplánované grandiózní crescendo na oslavu pětasedmdesátých narozenin a zároveň odchod po pětadvaceti letech šéfdirigenta filharmonie Michaela Tilsona Thomase, kterému nikdo jinak neřekne než MTT. Intenzivní festival MTT25 měl být plný vokálně-instrumentálních Tilsonových favoritů, například Žalmová symfonie, Symfonie tisíců, Německé requiem či Bludný Holanďan. Operní produkce se San Franciskou filharmonií je každoroční tradicí, neboť SF Symphony může být právem hrdá na kvality integrovaného filharmonického sboru, který obdržel několik cen Grammy.

Všechna velkolepost však v mžiku zmizela, s malým světlem naděje, že možná v květnu by se provedl Mahler a poté v červnu obnovil Wagner. Ačkoli SF Symphony se k celé této situaci postavila velmi hrdě a vytvořila YouTube dokumentární sérii s MTT, kde se např. MTT prochází po náměstí Kaliště a vypráví o Mahlerově mládí; či zdarma poskytuje vybrané záznamy koncertů vysokých kvalit, tvrdá realita byla nevyhnutelná a filharmonie oficiálně byla nucena zrušit veškerou produkci do konce roku 2020, a musela propustit velkou část svých zaměstnanců.

Tento šokující obrat však zasáhl veškeré umění, nejen v Kalifornii. Metropolitan Opera či Chicago Symphony Orchestra a desítky dalších předních světových orchestrů a tisíce menších hudebních organizací podléhá stejným pravidlům. Stejným metrem i edukačním institucím.

            Je důležité si uvědomit, že v tomto režimu můžeme zůstat po dlouhou dobu, a tak je třeba vytvořit alternativní, avšak dlouhodobě udržitelný plán. To samé vidí americké univerzity, ačkoli, paradoxně tyto plány a veškerá opatření se jeví dražší a ne každá škola, nehledě na její prestiž, si je může dovolit. Příkladem může být Curtis Institute, který dle poslední zprávy zavřel školu na celý akademický rok 2020-2021. Důvodem je nedostatek financí alokovaných na každý rok, neboť institut nemá ze školného žádný příjem (jedna z mála plně dotovaných hudebních soukromých institucí). Většina škol však přistupuje k tzv. hybridním plánům. Každý plán se něčím liší, a zatímco nemohu mluvit za všechny školy, jakožto člen fakulty San Francisco Conservatory Of Music mohu nastínit náš dosavadní plán.

            SFCM právě prošla velmi zásadní změnou. Přesně dle původního plánu, v září totiž otevře zcela nově postavenou budovu, umístěnou hned naproti své dosavadní budově a budově filharmonie. To se ve výsledku ukázalo jako možná logistická záchrana ekonomické a edukační situace. Zatímco většina skupinových teoretických předmětů bude probíhat online, díky dvěma budovám SFCM disponuje dostatkem místa k realizování mnoha praktických předmětů. S nejnovější audio hardware-to-software technologií Dante, orchestrální zkoušky – kdy dechové sekce musí být zcela separované od smyčcových či bicích nástrojů z důvodu signifikantní produkce slin (a i přesto musí být za plexisklem) – jsou umožněny díky téměř nulové latenci, a s masivním profesionálním repro systémem v každé “místnosti” by měl hráč mít pocit přirozeného akustického prostředí. Jak to bude fungovat v praxi, to se teprve ukáže.

            Pandemická opatření však přinášejí i výhody. Hostování předních světových umělců na mistrovských kurzech je značně jednodušší, levnější a dostupnější. Například náš Technology and Applied Composition (TAC) program tak může potěšit své studenty přizváním velkých jmen filmovo-hudebního průmyslu do jakéhokoli předmětu. Představte si, že máte za úkol složit hudbu k dvouminutovému úseku z filmu a vaše práce by byla ohodnocena Johnem WIlliamsem či Hansem Zimmerem. TAC sice logicky benefituje na zdigitalizování veškerých předmětů (převážně práce s počítačem, nehledě na pandemii), avšak můžeme říct to samé o koncertním světě klasické hudby, kdy lidská interakce je tím nejdůležitějším elementem při společném tvoření hudby?

            Mnozí inklinují ke skeptickému pohledu na věc, a v několika oblastech se přiznám, že i já nevidím efektivní cestu. Jakožto umělecký vedoucí smíšeného sboru soudobé hudby Mouthscape mám velké obavy o budoucnost sborové kultury. Dle statistik, sborový zpěv je jednou z nejrizikovějších aktivit stran šíření SARS-CoV-2 a rozhodně, alespoň na americké půdě, nebude povolen v dohledné době. Zpěv, nejstarší hudební projev, je něco tak přirozeného a stimulujícího zvláště v kolektivu, a jeho limitování může mít extrémní psychologický dopad na hudební společnost. Sám nejsem příznivcem virtuálních sborových projektů z mnoha logistických důvodů, nicméně dle mé polemiky s Ragnarem Bohlinem, uměleckým vedoucím San Francisco Symphony Chorus, absolutní zrušení jakékoliv aktivity a skepse není nikterak dobrým řešením. A ačkoli žádná z rezolucí nebude dostačující, onen psychologický aspekt alespoň částečného propojení a vytváření něčeho společného je zkrátka důležitý nejen pro tělesa jako je SFS Chorus. Nemusí to být ani sbor, jakákoli interakce s ostatními je nyní, v době izolace, důležitější než kdy jindy. Je velmi inspirující vidět úsilí svých kolegů o pokračování v hudební komunikaci s publikem skrze internet, ale sám nemám v tomto ohledu podobné plány. Možná je to i proto, že když mohu, tak se straním obrazovek.

            Od března veškeré učení přešlo na online výuku. Není lektora v Americe, co by neznal slovo “Zoom”. Dokonce se tato společnost stala natolik populární, že během pandemie vznikl oficiální termín zoom fatigue (zoomovská únava). Tento termín stavu mě věrně dodnes provází. V době izolace jsem měl kolem 40 studentů různých hudebních disciplín (hudební teorie, kompozice, klavír a zpěv), různých úrovní a různého věku v rozmezí 5 – 65 let. Převážně pozitivní a stimulující aktivita učení, sdílení vlastních zkušeností a vášní, a možnost být inspirací pro ostatní měla však svá úskalí – a to nechvalně známou zoom fatigue. Když jsem si vyhledal útržkovitými klíčovými slovy online a exhaustion, možná díky i na bázi mé lokace hned první výsledek byl článek z Forbes o Zoom Fatigue. Po konzultaci s mými kolegy jsem zjistil, že v tom rozhodně nejsem sám. Zde je pár specifických důvodů, proč jsem cítil onu únavu:

            V případě klavírních studentů je velmi vyčerpávající sledovat mnohdy pixelované video z mnoha špatných úhlů a věnovat veškeré úsilí k postřehnutí různých problémů stran klavírní techniky. Bez možnosti trojdimenzionálního pojetí, sledování dvoudimenzionálního signálu na ploché obrazovce, snažíc se ho přeložit do 3D je zcela upřímně po několika hodinách na odpadnutí. V případě disciplín vyžadující audio vysoké kvality (zpěv, skladba ale i klavír), nesnáze slyšet celé spektrum alikvotní řady a všelijaké morfování hudebních zvuků do nehudebních pazvuků dokáže solidně lézt na mozek. Možná však to ale je problém Zoom, který se zcela jistě nesoustředí na vysokou kvalitu audia a nízkou latenci. Nezávisle na technice, poslední kapkou jsou rodiny, které se rozhodnou naklepávat řízky během hodiny klavíru. Věřte, že vyjednávání vezme nezanedbatelnou část z časem limitované lekce.

            Tento čas je v Americe absolutně bezprecedentní. Kromě pandemie tu převládá společenský neklid, politika je čistě iracionální a reakční na obou stranách, bez jakékoliv snahy najít společnou půdu, americký hegemon upadá a témata, která byla tabu, se otevírají, a ačkoli mnohdy přechází do extrémů, v mnoha případech jsou opodstatněná a vyžadují posun k lepšímu. Veškeří kreativní umělci jsou včetně mě velmi zainteresováni ve společenských tématech. Moji přátelé z Hong Kongu, Běloruska, Mexika, Íránu či Indie prochází naprostým peklem a já mohu jen s nimi soucítit. Jak všechny tyto události ovlivní kulturu ve Spojených státech ukáže čas, ale znaje určité spektrum amerického odhodlání, chuť bojovat a redefinovat ustálené pravdy a kulturní zvyklosti, jsem si jist, že veškeré umění bude reflexí ať už pozitivní či negativní. Důležité je, že se o věcech bude mluvit, ať už jakoukoli konkrétní či abstraktní formou. Umělci nesmí žít v bublině, neboť kulturní definice společnosti udává směr budoucnosti.

                                                                               Lukáš Janata, San Francisco

Lukáš Janata, absolvent ZŠ a ZUŠ Jabloňová v Liberci (hudební teorie, práce s hudebními technologiemi, hra na baskytaru) a ZUŠ Frýdlantská v Liberci (Severáček, klavír), Pražské konzervatoře (skladba) a San Francisco Conservatory Of Music. V roce 2014 jej SHV ČR vyslala na 2. ročník Mezinárodní hudební olympiády do Rigy, kde získal hlavní cenu.

 
 

More Posts in Aktuality

 
 

Share this Post