Olympijská myšlenka není mrtvá…
…ovšem, že není, o tom přece nikdo nepochybuje. A která že to je? Citius, altius, fortius (rychleji, výše, silněji)? Nebo spíš ta o potřebě rovnováhy fyzických a duševních vlastností každého z nás? Anebo ta o nezbytnosti míru a spolupráce celého lidstva? Bez jakékoli diskriminace, politické, náboženské, rasové… Prostě bez jakékoli. Pět propojených kruhů, pět dílů světa, pro každého je místo. Při pohledu vzhůru, k nejvyšším místům a metám, se nás oprávněně mohou zmocnit „jisté pochyby“ (olympiáda v Číně 2022, kosmeticky zakamuflovaná účast ruských sportovců letos v Paříži…) a právem zakolísáme. O to důležitější je pořádání takových akcí, jakou je Hudební olympiáda České republiky, jejíž čtvrtý ročník proběhl 24. února, již tradičně v budově Gymnázia a Hudební školy hl. města Prahy. Soutěžilo se ve dvou věkových kategoriích, 12-15 a 16-19 let, a čtyřech disciplínách, kterými jsou hudebně teoretický a poslechový test, zkouška z intonace a rytmu, pěvecký výkon a kompozice vlastní skladby včetně jejího předvedení na pódiu. To ovšem zdaleka není všechno. Za samostatnou disciplínu by se dala považovat i nutnost hospodaření s mohutnou dávkou energie nezbytné k tomu, aby „se to vůbec všechno dalo zvládnout a stihnout“. Dalo! Opět, už počtvrté, dalo! Tradičním vrcholem se stal odpolední koncert vlastních skladeb, celkem třicet čtyři původních kompozic (12 soutěžících v první kategorii, 22 ve druhé) a plný sál lidí dobré vůle. Dobrá vůle… další samostatná disciplína. Chtít ji mít. Nebo ještě lépe, mít ji už předem a vzájemně se ubezpečovat, že je to tak dobře. Ne plamennými proklamacemi, ale automaticky, samozřejmými drobnostmi – pohledem, úsměvem, povzbuzením, radou, potleskem. Tím nejvíc. Dobrá vůle ho má ráda, je ješitná jako každá žena, dme se pýchou, nabývá a to je moc dobře. Už v motivačních dopisech, které soutěžící organizátorům posílali a na jejichž základě byli do soutěže pozváni, olympionici dokazovali, že jsou hodni svého označení. Namátkou: Hudba je pro mě vším, ráda bych se podílela na podpoře hudebních aktivit našeho města. Rozdávat radost kolem sebe hudbou je hezké a vidět ji pak zpětně na ostatních je nádherné. Jsem po uši v hudbě, pracovat s dětmi je mé vysněné povolání. Hudba dokáže spojovat, tvořit společenství, je výjimečná svou mocí. To zní skoro jako program. Nikde nevisel, nikdo ho nehlásil, přesto „tam byl“ a všichni ho vnímali. Vnímat dobrý program, další samostatná disciplína…
Máte pravdu, porota to měla těžké. Byla součástí společenství, a přesto musela zůstat jaksi mimo něj, spočítat a rozhodnout. Jasně, že výsledková listina nebyla tím nejpodstatnějším, o co všem šlo, ale soutěž je soutěž, ceny byly hodnotné a vítěz bude Českou republiku reprezentovat na mezinárodním poli )konkrétně na Kypru), přestože už to naše české bylo dost široké (Praha, Hradec Králové, Kroměříž, Sedlčany, Blansko, Děčín, Liberec, Jablonec nad Nisou, Čáslav, Rožnov pod Radhoštěm). Přirozenou součástí celého olympijského dne byl i společný oběd a večeře a hlavně doprovodný program pro všechny, kteří nesoutěžili. Byly jím tři workshopy. První vedly studentky Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (Populární píseň není tíseň), druhý, s názvem Český rok – udělej (po)krok, vedl Mgr. Jiří Jablunka a do třetice všeho dobrého Ukulele forever s PhDr. Petrem Zemanem. Ukulele je domovem na Havaji, přivezli ho tam Portugalci, ale to není tak podstatné. Uku znamená dar, lele znamená přijít. To už je podstatnější. Ukulele zůstalo všem soutěžícím jako památka na jeden krásný příklad uplatňování olympijských myšlenek v „obyčejném“ životě. Bez politiků, bez frází, bez lží. To je ještě podstatnější. Jsem si jistý, že ani jedno ukulele nebude kdesi na stěně posvátně chytat prach. Na všechna se bude hrát a u toho se bude zpívat. To je ještě o kus podstatnější. A úplně nejpodstatnější je skutečnost, že ten největší dar (uku – lele) si všichni dali sami sobě navzájem svým společenstvím, úplně přirozeně, prostě „jen tak“. Ukulele bylo „jen“ jakousi třešničkou na dortu, malou kytarkou na špičce bohaté partitury naplněného dne.
Nic na světě se neděje samo sebou, za vším jsou lidé. Velké poděkování patří všem asistentům, sponzorům (nikdo neodjel s prázdnou), organizátorům, členům obou porot, studentské i té z řad renomovaných odborníků. Pokud by měl být někdo jmenován, byl by to předseda odborné poroty PaeDr. Jan Prchal a předsedkyně pořádající organizace, letos devadesátileté Společnosti pro hudební výchovu, PhDr. Jiřina Jiřičková, Ph.D. Měrou nemalou patří poděkování také Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy, institucím, které na soutěži významnou měrou participovaly.
Čtvrtý ročník je za námi (s námi, v nás…), ať žije ten pátý!
Martin Herrmann
29. 2. 2024