Dnes mi tuto smutnou zprávu zavolal kolega Václav Kozuk a vzápětí ji potvrdil Petr Sedláček, lékař, fotograf a dlouholetý Jiřího přítel. Sdělení mne zaskočilo, i když jsem je – znalý Jiřího současného stavu – vlastně očekával. Jsem jistě jeden z mnoha, komu s Jiřího odchodem vznikl prázdný prostor, který nemám čím zaplnit. Uvědomuji si, že to byl právě Jiří Černý, kdo se zásadním způsobem přičinil o mé hudební, lépe snad kulturní vzdělání, či spíš „dovzdělání“. Nechci zde vyjmenovávat, čím můj život obohatil. Byl pro mne jistotou: v rovině kulturní, občanské i obecně lidské a jakýmsi majákem, který mi ukazoval nebo naznačoval cestu. Na některé momenty vzpomínám velmi často: jak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pouští máničkám na Antidiskotéce na Baráčnické rychtě Věruju z Janáčkovy Glagolské mše, jak v listopadu ´89 oznamuje odstoupení ústředního bolševického výboru, jak si prohlížíme moji učebnu hudební výchovy a debatujeme … Když jsem mu při jeho návštěvě na naší Letní dílně hudební výchovy sdělil, jakým způsobem mi učarovala v době dospívání jeho brožura u alba Bridge Over Troubled Water Simona & Garfunkela, napsal mi do ní věnování, které patří k tomu nejcennějšímu, čeho se mi dostalo.
Společnost pro hudební výchovu udělila Jiřímu Černému v roce 2021 u příležitosti mezinárodní konference Hudební výchova pro třetí tisíciletí ocenění za celoživotní osvětovou a hudebně výchovnou činnost, která daleko překračuje hranice institucionalizované hudební výchovy školní. Bylo mi ctí ji panu Jiřímu osobně předat při návštěvě u něho doma.
Není sebemenší pochyby, že odešla zásadní osobnost našeho kulturního života. Říká se, že každý je nahraditelný. V případě Jiřího Černého to dle mého názoru neplatí. Ale – v jistém smyslu slova pan Jiří neodešel, zůstává …
Pokud budete chtít na pana Jiřího Černého zavzpomínat, přijďte 5. října do Liberecké knihovny na pořad Letem světem populární hudby.
Jan Prchal
